Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Prohlídka parku
Zámecký park ve Velkém Březně byl založen v polovině minulého století, kdy si hrabě Chotek, správce Českého království, zde nechal postavit rodinné sídlo a v bezprostřední blízkosti kolem něj dal upravit malý přírodně krajinářský park, který volně přecházel v les. Ovšem jeho dnešní podoba, tedy 5 hektarů anglického parku a maličký francouzský park s výhledem na rybník s lekníny, rákosím, denivkami a také s kapry, pochází až ze začátku našeho století. Tehdy vnuk zakladatele zámku dokončoval rozsáhlou přestavbu budovy a součástí změn bylo i vybudování poměrně rozlehlého parku, v němž byla také místa pro různé kratochvíle: najdeme tu dvě fontánky, plavecký bazén, kuželník (nedávno rekonstruovaný do původní podoby), lavičky s pěknými výhledy nebo třeba odpočívadlo. A když si celý park projdeme, zjistíme, že sem byly také vysazeny různé druhy zajímavých a dendrologicky hodnotných dřevin. Park si může prohlédnout každý návštěvník sám, ale pokud využije služeb průvodce, dozví se o rostlinách v parku některé zajímavosti - třeba to, jak v každém stromě neustále, den co den, proudí mnoho litrů vody (v jehličnatém stromu proudí voda rychlostí zhruba 1-2 metry za hodinu, u listnatých vzrostlých stromů to bývá 4 až 6 metrů za hodinu. Velkým stromem proběhne zhruba 100 litrů vody v jednom jediném dni, a když tedy jste právě v lese - nebo v zámeckém parku - můžete si představit, jak to všude kolem vás ve stromech kolotá a obíhá.)
1. Dřín obecný (Cornus mas). Ve velkobřezenském zámeckém parku se jedná o vzrostlý strom s pravidelnou kulatou korunou, i když druhově to je vlastně původně keř. Zde ho ovšem hraběcí zahradník záměrně dopěstoval do tvaru a velikosti stromu.
2. Jedlovec kanadský (Tsuga canadensis) najdeme v naší zemi spíš v parcích než v lesích. Jak napovídá už název, jedlovec je domovem v chladných oblastech Severní Ameriky, zvláště v Kanadě. Vytváří tam rozsáhlé porosty s jedinci až 70 metrů vysokými. Velmi vzácně se vyskytujícím příbuzným tohoto jedlovce je jedlovec Mertensův (Tsuga mertensiana), který je u nás také k vidění.
3. Olše lepkavá (Alnus glutinosa) vypadá na první pohled skromně a obyčejně, ale přitom je to strom s některými zajímavými vlastnostmi: V první řadě je spolehlivým ukazatelem spodní vody. Pokud tedy váš pozemek vypadá úplně suchý, ale roste vám na něm olše, můžete směle začít kopat studnu: olše se nikdy neplete. Dále, její dřevo má na řezu sytě oranžovožlutou barvu, a tak ji využijí třeba umělečtí řezbáři. Ale obětavá olše je užitečná ještě i jinak. Patří totiž mezi tzv. pionýrské rostliny, tedy rostliny, které se postarají o pokračování života všude tam, kde je půda zcela zničená přírodní katastrofou nebo bezohlednou lidskou činností. Tyto stromy půdu nejen zalesní, ale přímo ji zúrodní a tak připraví pro růst jiných, náročnějších stromů.
4. Štědřenec alpský (Laburnum alpinum) je pravý alpský zlatý déšť – jeho dlouhé, půvabně převislé koncové větvičky jsou v létě obsypány množstvím zlatých květů.
5. Topol černý (Populus nigra). Zde v parku roste ještě topol bílý (Populus alba) a své “barevné” názvy tyto stromy nedostaly nadarmo. Větve topolu bílého jsou velmi světlé, místy dokonce jejich kůra připomíná kůru březovou. Naproti tomu topol černý má kmen i větve velmi temné až černé.
6. Jerlín japonský (Sophora japonica) je ozdobný svými žlutavě bílými květy v dlouhých načechraných koncových latách. Plody jsou jakési zvláštní lusky - jsou poměrně veliké a navíc jsou za každým jednotlivým semínkem velice nápadně zaškrcované, vypadá to trochu jako korálky navlečené na šňůrce. Semínka jsou v tomto lusku pěkně v bezpečí, protože lusk je neobvykle tvrdý a otevřít ho dá pořádnou práci. Zajímavý je i název stromu: ačkoli se jak v latině, tak v češtině jmenuje japonský, pochází ve skutečnosti z Číny a z Koreje.
7. Dub letní (Quercus robur). Duby letní se dožívají pozoruhodného stáří, podstatně vyššího než buky nebo lípy - a někdy je to až tisíc let. Takovéto duby jsou velmi důležité pro historiky. Jak to? Zachytíme-li přesně změřené šířky letokruhů ve dřevě, dostaneme obraz uplynulých let, pokud jde o teplotu a množství srážek. U stromů stejného druhu a stejného území se tyto křivky navzájem podobají. Proto lze křivky různě starých dřev také vzájemně srovnávat. Je tak možné sestavit přesné křivky pro celá uplynulá staletí. Tak byly pro střední Evropu vypracovány chronologické údaje u jedlí, buků a dubů pro celá dvě tisíciletí. A praktické využití? S jejich pomocí lze datovat neznámá dřeva, např. trámy historických památek nebo dřeva antického nábytku, u nichž je možné takto určit maximální stáří.
8. Smrk pichlavý - stříbrný (Picea pungens Glauca). Tzv. stříbrné smrčky, které jsou k vidění v parcích, zahradách a zahrádkách, pocházejí úplně všechny z jedné jediné populace smrků ve Skalistých horách v Severní Americe. Tam totiž smrky musí snášet velmi tuhé zimy a horká a suchá léta. To klade mimořádné nároky na to, jak jehlice hospodaří s vodou. Silná vrstva vosku - ono stříbrné ojínění - potom pomáhá mírnit účinky letního i zimního slunečního záření a tím omezuje vodní ztráty.
9. Pěnišník žlutý neboli azalka (Rhododendron luteum). Lidové pojmenování azalka se používá na různé druhy opadavých rododendronů. Běžný rododendron zůstává celou zimu krásně zelený, neopadává. Naproti tomu azalkám se listy každý podzim vybarví a hýří barvami: zářivě žlutou, karmínovou, rudou, oranžovou . . . Pak azalky opadají jako většina listnatých dřevin. Tato azalka, azalka žlutá, je původním druhem. Z ní se potom vypěstovalo množství ušlechtilých kříženců v řadě kultivarů. Kříženci mají podstatně bohatší květy nejrůznějších barev. Květy této původní azalky jsou ale také velmi pěkné a navíc vydávají velmi intenzívní vůni, takže v květnu a červnu je východní část nádvoří po několik týdnů celá příjemně provoněná. Ze zmíněné řady hybridů je zde k vidění překrásná velkokvětá, lososově zbarvená azalka ze skupiny “Knap Hill”.
10. Lípa srdčitá (Tilia cordata) i její blízké příbuzné, které zde v parku potkáte, lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) a lípa řapíkatá (Tilia petiolaris), jsou užitečné hlavně dřevem. To je velmi světlé a měkké, a hodí se tedy pro řezbářské práce nebo pro modelářskou truhlařinu. Kromě toho se samozřejmě sbírá lipový květ, známý léčivý prostředek. Pokud budete chtít květy usušit tak, aby vám v nich zůstaly uchovány všechny léčivé látky, sušte je ve stínu a bez přidávání umělého tepla.
11. Buk lesní (Fagus sylvatica) je jeden z nejznámějších a nejhojnějších stromů u nás. Málokdo ale ví, že je to strom, který - když to potřebuje - umí ve svůj prospěch velmi chytře využít například různé obyvatele lesa. Jak to? Jeho plody, bukvice, totiž nikdy nevyklíčí jinak než v úplné tmě. A jak si buk opatří pro své plody tuto tmu? Dá bukvicím chuť, která velmi lahodí veverkám, sojkám a jiným lesním zvířátkům, a ta je tedy sesbírají, uloží do svých zásobáren - a pak na ně zapomenou. A bukvice mohou v klidu vyklíčit. V parku se kromě běžného buku lesního samozřejmě najdou ještě různé jeho vyšlechtěné odrůdy.
12. Zvláštní rodinou stromů jsou javory, po celém světě jich totiž existuje několik stovek druhů! Zámecký park ve Velkém Březně se může pochlubit dvanácti druhy, najdete tu javor mléč (Acer platanoides), který své zvláštní jméno dostal podle toho, že jeho konce větviček a listy jsou téměř neustále plné bílého “mléka”. To platí i o této ozdobné varietě javoru mléče, varietě Schwedleri - Acer platanoides “Schwedleri” (tento strom také roste v zámeckém parku a narozdíl od ostatních javorů, které se vybarvují na podzim, mívá nejhezčí barvu na jaře, kdy je růžový).
13. Jírovec maďal (Aesculus hippocastanum) má velmi důmyslně vybavené květy: aby byly drobné bílé kvítky už na dálku dobře vidět a lákaly hmyz, jsou uspořádané do velikých, vysokých lat. Ale to není všechno: každý jednotlivý kvítek má na sobě drobnou informativní skvrnku - buď žlutou, nebo červenou. A včely a čmeláci vědí, že sladký nektar se tvoří jen v kvítkách se žlutým puntíkem, a na ty s červeným - prázdné - už nesedají.
14. Tis červený (Taxus baccata). Všechny části stromu jsou prudce jedovaté - s výjimkou červeného míšku kolem semínka, na tom si rádi pochutnají ptáci. Tisy mívají často spíš nepravidelný tvar, nezřídka to bývají všelijak pokroucené a rozcuchané statné keře. To je dáno tím, z jakého množení vzešly: Jestliže jsou to semenáče, tedy jestliže vyrostly zdlouhavě ze semínka, mají korunu kuželovitou a ve vyšším věku i holý rovný kmen pod ní - jako klasický jehličnatý strom. Jestliže se však jedná o řízkovance, tedy o stromek, který vznikl daleko rychlejším množením pomocí řízku z kousku větvičky, pak nemívá korunu pravidelnou, ale je to spíš keř. Tisy bývají po většinu roku půvabně ozdobeny množstvím zářivě červených “korálků”, plodů, a některé mají ještě další ozdobení - konce jejich větviček totiž mají po celý rok mladistvou zlatavou barvu. Však také podle toho dostaly k názvu přídomek “Aureovariegata”, tedy “zlatistý”. (Taxus baccata “Aureovariegata”)
15. Naprostou zvláštností mezi duby je dub letní stříhanolistý (Quercus robur v. filicifolia), který má všechny listy tak střapaté, jako by opravdu byly najemno nastříhané.
16. Šácholan hvězdovitý neboli japonský (Magnolia kobus neboli Magnolia stellata). Šácholan japonský čili japonská magnólie má oproti běžnější magnólii Soulangeově výrazně jemnější stavbu koruny, také květy jsou drobnější, jsou čistě bílé a krásně voní. Její křehká krása opravdu navozuje nenapodobitelnou atmosféru poetických japonských zahrad.
17. Habr obecný (Carpinus betulus) mívá zvláštně “omalovaný” kmen - na stříbrošedém podkladu se pěkně vyjímá černá síťovina . . . A má také zajímavé plody: každé jednotlivé semínko má svůj vlastnítrojlaločný obal, který mu slouží nejprve k obstarání výživy - probíhá v něm fotosyntéza - a nakonec, když je semínko dostatečně zralé, slouží jako létací zařízení, které je opravdu velmi účinné: plody mohou doletět až kilometr daleko! Poměrně vzácně se habr vyskytuje také v převislé formě - a jeden takový exoticky rostlý převislý habr krášlí také zdejší park.
18. Jalovec chvojka tamaryškolistý (Juniperus sabina “Tamariscifolia”) je sice příbuzný s jalovcem obecným (Juniperus communis), z jehož plodů se vyrábí destilát “borovička”, ale pozor! Jalovec chvojka je na rozdíl od něho jedovatý. A hrozí od něj ještě jedno nebezpečí - není šťastné mít ho v zahradě společně s ovocnými stromy, bývá totiž hostitelem záludné choroby rzi hrušňové.
19. Topol bílý (Populus alba). Tyto topoly mají výrazně plstnaté listy a ty jsou schopny vázat mnoho vzdušného prachu, a proto se čím dál víc vysazují ve městech. Prach zachycený chlupy se při vydatnějších lijácích opět smyje a odplaví, takže strom nedozná újmy.
20. Jírovec malokvětý (Aesculus parviflora) vypadá celkem nenápadně, ale je to vděčná parková dřevina. Má velmi dekorativní listy, které se pro efekt přidávají do smíšených kytic, a příjemné jsou i drobné bílé kvítky. Ty bývají uspořádané v elegantních vysokých latách a silně voní po konvalinkách.
21. Javor klen Aureovariegatum (Acer pseudoplatanus “Aureovariegatum”) je javor, který je velmi atraktivní po celou sezónu: má všechny své zelené listy jakoby pocákané zlatavou barvou.
22. Javor stříbrný (Acer saccharinum) pochází ze Severní Ameriky (zdejší exemplář působí velice impozantně - je tvořen sedmi urostlými kmeny). Javor stříbrný je příbuzný s javorem cukrovým (Acer saccharum), který se na americkém kontinentu dodnes hojně pěstuje pro výrobu tradičního javorového sirupu. A cukr obsahuje také náš javor stříbrný: v době, kdy se vyvíjejí listy, stoupá do jeho výhonů míza, která je cukernatá, a proto z ní dříve Indiáni získávali cukr.
23. Douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesi) je domovem v přímořských pohořích Severní Ameriky. Nejvyšší douglaska, která byla až dosud nalezena, a bohužel také poražena, byla vysoká 133 metrů, to je asi tolik, jako kdybychom postavili na sebe tři takové zámky, jako je ten náš. Ve své domovině je douglaska skutečně obrovitá, kmeny silných vyspělých jedinců mají v průměru i 4 m, což představuje obvod asi 12,5 metru!
24. Buk lesní s růžovými okraji listů (Fagus sylvatica Roseomarginata). Už sám název napovídá, čím je tento strom výjimečný – listy mají světlou barvu a něžný růžový okraj.
25. Modřín japonský (Larix kaempferi). Stejně jako náš běžný modřín opadavý (Larix decidua) je i japonský modřín typický tím, jak už na dálku září svěží světlou zelení. Jeho jemné jehličky bývají vkusně doplněny drobnými šištičkami, které jsou zpočátku jasně karmínové. Modříny všeobecně poměrně lépe než ostatní jehličnany snášejí kyselé deště - snad proto, že jako jediné každoročně shazují jehličí, a tak se jim zachycené škodliviny nemohou hromadit ve dřevě. Rozdíl mezi těmito dvěma druhy modřínů je však v odolnosti vůči průmyslovým kouřovým plynům: modřín opadavý je nesnáší, zatímco modřín japonský ano.
26. Dub červený (Quercus rubra) a
27. Dub šarlatový (Quercus coccinea) mají listy opačně vykrajované než běžný dub letní a nejkrásnější jsou na podzim, kdy se celé velmi pestře vybarví. Každý z nich má jinou barvu,
a každá je krásná.
28. Trnovník akát (Robinia pseudoacacia) původně rostl jen na východě Severní Ameriky, ale v roce 1640 ho francouzský botanik Jean Robin dovezl do Evropy a od té doby je vysazován v řadě kultivarů - dokonce tu zdomácněl do té míry, že místy sám zplaňuje. Je tak nenáročný, že se dá vysazovat i na těch nejhorších neplodných půdách jako ochrana proti erozi. Jeho dřevo je velmi pevné a odolné a používá se k výrobě násad a rukojetí nástrojů.
29. Javor rezavožilný (Acer rufinerve) sice v průběhu jara a léta nevypadá, že by byl něčím zvláštní, ale zato na podzim ukáže, co umí: zbarví své listy zářivě karmínově. U nás je cizincem - pochází z Japonska a ve zdejším parku vhodně doplňuje kolekci stromů pocházejících z této východní země (celkem zde najdete osm druhů dřevin z Japonska).
30. Jinan dvojlaločný (Gingko biloba). Jinan dvojlaločný původně pochází z Číny, ale dnes ho najdeme všude v západních zemích v parcích. První jinany se začaly na západě vysazovat po roce 1730 a všechny pocházejí z východoasijských chrámových zahrad. (Sem do parku však nebyl vysazen - jednoho dne prostě zahradník zjistil, že nikým nepozorován vyrostl mezi trávou jinan . . . ) Jinan okamžitě zaujme svými zvláštními listy ve tvaru rozevřeného vějíře. Plody jsou na něm vidět jen zřídkakdy, ale když už nějaký přece jen dozraje, pak v žádném případě nezůstane nepovšimnut: plody totiž už na dálku pronikavě zapáchají.
31. Cypřišek hrachonosný (Chamaecyparis pisifera). Tento druh pochází z Japonska a svůj zvláštní název “hrachonosný” dostal proto, že jeho plody - šištičky - jsou kulaté, v mládí zelené a velké opravdu asi jako hrášek. Cypřišky vypadají skoro úplně stejně jako thúje, které ve zdejším parku samozřejmě také jsou. Jak tedy zjistit, který strom je který? Při pozornějším pohledu se od sebe dají rozeznat naprosto spolehlivě: tak především, plody thúje a cypřišku vypadají úplně jinak, a pak také je jiná špička koruny: u thújí je vždy rovná, vzpřímená, u cypřišků není vzpřímená nikdy - vždy je ohnutá dolů.
32. Buk lesní převislý (Fagus sylvatica Pendula). U převislé odrůdy zvláštním způsobem vynikne velkolepost sličných urostlých buků: záplavy pravidelných lesklých listů ladně spadají dolů v nesčetných kaskádách, až se dotknou země . . . Na kmeni takovýchto velikánů je někdy vidět jakýsi “schod”, který odhaluje, jak vlastně převislá forma buků vzniká. Na vybrané mladé podnože normálního rovného buku lesního totiž bývají roubovány korunky převislých buků. Někdy se pak stane, že podnož tloustne pomaleji nebo naopak rychleji než naroubovaná koruna, a je to už na stromu navždy vidět.
33. Platan javorolistý (Platanus acerifolia). Z jádrového dřeva tohoto stromu, které je nahnědlé, se vyrábí vysoce kvalitní, drahý nábytek. Velmi světlá dřevní běl se zase používá pro jemné práce intarzní. Platany jsou typické svou kůrou, kterou průběžně po celý život po částech “svlékají”. Pod čerstvě odloupnutou kůrou je světlé dřevo - někdy bělavé, jindy žluté, někdy zářivě oranžové, takže kmen i větve platanu většinou vypadají jako pomalované vodovými barvičkami.
34. Dub bahenní (Quercus palustris) se řadí mezi opravdu velké vzácnosti a patří ke stromům, které mají na první pohled velmi zvláštní listy. Také na podzim, když se pestře vybarví, je na něj pěkný pohled.
35. Jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Patří mezi vůbec nejvyšší stromy u nás, vždyť staré exempláře dosahují výšky až 40 metrů. Mívá krásnou pravidelnou korunu, takže přízvisko “ztepilý” dostal právem. Kromě toho je velmi elegantní v zimě: konce větviček, tedy letorosty, má jasně zelené a na nich se krásně vyjímají sametově černé pupeny. Takové ozdobné letorosty jako jasan nemá u nás žádný jiný strom. A o jeho pupenech si můžeme říci ještě jednu zajímavost: jasan má kromě hlavních pupenů ještě dvojici pupenů postranních, které se však probouzejí jenom v případě nutnosti. Když totiž jasan na jaře vyraší a pak přijdou mrazíky, které křehké mladé lístky spálí, není to pro jasan žádná katastrofa. Použije prostě “náhradní” postranní pupeny a vyraší znovu.
36. Thúje západní (Thuja occidentalis). Dřevo thújí má jednu velice zajímavou vlastnost - mění totiž barvu. Čerstvě rozřezané jádrové dřevo je u thújí zpočátku podobné jako jádrové dřevo jiných jehličnanů, tedy sytě červenohnědé, avšak po určité době na vzduchu bledne a bledne, až je zcela světlé, a někdy i stříbřité. Je také příjemně lehké a přitom velice pevné, a tak není divu, že z kmenů thújí se odedávna vyráběly šindele či ploty, ale také indiánské čluny a totemové kůly.
37. Břečťan popínavý (Hedera helix) zůstává i v zimě krásně zelený. Zde musíme upozornit na mylnost běžně vžitého názoru, že břečťan je cizopasník, který vysává stromy, po nichž se pne. Břečťan má kořeny v zemi a je to rostlina, která si sama získává vodu i živiny. Strom používá jen jako oporu pro své větve. Například v Dánsku, v zemi s dlouhou historií péče o přírodu, se velice často vysazuje přímo ke kmenům stromů v parcích nebo třeba v předzahrádkách u domů - pro okrasu.
38. Javor jasanolistý (Acer negundo): už název napovídá, čím je tak trochu výstřední - podle listů byste totiž určitě vůbec neřekli, že je to javor, ale pravděpodobně byste tipovali jasan.
39. Magnólie čili šácholan (Magnolia soulangeana). Toto je nejčastěji vysazovaný druh magnólie: je poměrně odolná a dobře roste. Většinou mívá keřovitý vzrůst, ovšem tuto pečlivý zahradník záměrně tvaroval tak, aby z ní vyrostl strom. Magnólie někdy bývají vidět v městských parcích a v době květu se prostě nedají přehlédnout: větve vůbec nejsou vidět pod záplavou velikých růžových květů, které tvarem připomínají lekníny. V našem parku máme několik magnólií tohoto druhu a dále zástupce dvou jiných druhů: vzácný šácholan opakvejčitý (Magnolia obovata) a půvabný šácholan hvězdovitý (Magnolia kobus).
40. Rododendron - ušlechtilí kříženci (Rhododendron x hybridum) kvetou každý jinak, na jaře je tu zastoupena celá barevná paleta, od bílé přes narůžovělou a sytě růžovou až po fialovou lila, cyklámenovou, karmínovou, bordó nebo tmavě fialovou. Tyto hybridy vznikly vyšlechtěním z málo náročných, odolných původních druhů, z nichž zde máme také pěknou ukázku.
41. Tis červený (Taxus baccata). Dva tisy jsou umístěny na zvlášť významných stanovištích - každý u jednoho severního nároží zámku. To není náhoda, nýbrž záměr. Bývalo zvykem právě tyto dva rohy budovy ozdobit nárožními stromy.
42. Hortenzie stromečkovitá (Hydrangea arborescens) pochází z východní Asie a je to celkem častá a oblíbená květina. Našich hortenzií si ovšem velmi považujeme jako něčeho nevšedního a vzácného. Jsou tu totiž již velice dlouho, objednal si je osobně pan hrabě a mezi cennými zajímavostmi zámecké knihovny je uložena také korespondence pana hraběte a jeho zahradníka, která se týká právě těchto hortenzií.
43. Kaštanovník setý (Castanea sativa). Strom, který plodí jedlé kaštany a který u nás sice není původně domovem, ale už v našich krajích vlastně zdomácněl. A proč by ne, vždyť už se ve střední Evropě pěstuje přibližně dva tisíce let - přinesli ho k nám totiž staří Římané!
44. Borovice vejmutovka (Pinus strobus). U tohoto druhu borovice se v průběhu života zajímavě proměňuje tvar koruny: nejdříve je úzce kuželovitá, později stále nepravidelnější s ohnutými a zakroucenými hlavními větvemi, a nakonec, po odumření větví přízemních, téměř plochá. Kromě borovice vejmutovky rostou v parku také borovice s velmi temným kmenem a větvemi, borovice černé (Pinus nigra).
45. Lyrovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera) je blízký příbuzný překrásné magnólie. Jak už název napovídá, listy mají zvláštní, vskutku lyrovitý tvar, proto tedy je to lyrovník. A tulipánokvětý se jmenuje kvůli svým krásným květům: vypadají opravdu jako tulipány - žluté tulipány s oranžovým středem.
46. Zmarličník japonský (Cercidiphyllum japonicum) je pravidelně rostlý rozložitý keř s roztomilými srdíčkovitými listy, kterým zmarličník vděčí za svou pověst dřeviny poněkud záhadné. Na podzim se totiž listy vybarví do čisté něžné žluti a pak - těsně před opadem - se do okolí rozvoní typickou, nezaměnitelnou vůní čerstvě upečených tvarohových buchet. A toto aroma je právě tou záhadou - nelze je naprosto nijak zachytit, během sušení prostě vyprchá, a tak se dodnes ani nepodařilo zjistit jeho chemické složení.
47. Jírovec pleťový (Aesculus carnea) je zajímavý kříženec velkého stromu jírovce maďalu s bílými květy (Aesculus hippocastanum) a jírovce pávie (Aesculus pavia), drobného stromku s převislými větvičkami, který kvete krásně sytě červeně. Výsledkem je poměrně statný strom s nádhernými červenými květy.
48. Oleandr. Pozor - je velmi jedovatý! Jeden jediný lísteček má v sobě tolik jedu, že by usmrtil člověka. Zato ale vydrží kvést celou sezónu, a je to skutečně krása. Nádvoří zámku je lemováno řadou oleandrů s květy různých barev a tvarů - jsou bílé, červené, růžové, žluté, s plnými i s jednoduchými květy.
49. Pěnišník americký (Rhododendron catawbiense) je původní druh přivezený ze Střední Ameriky; z tohoto druhu byly později vyšlechtěny mnohé dnešní ušlechtilé hybridy. Ten, kterým se pyšní náš park, je velmi vzrostlý - tvoří již jakýsi miniaturní lesík, roste zde totiž již od dob zakladatele zámku pana hraběte Chotka.
50. Juka netrnitá. Juka má jedlé, chutné a velice výživné květy. Rostlina pochází z Ameriky a například ve Střední Americe - v Kostarice, Hondurasu nebo třeba Guatemale - ji místní lidé využívají naprosto všestranně: z vláken získaných z listů se dělají rohože, pásky a batohy. Indiáni jedí z rostlin rodu juka pupeny. Plody a kořeny obsahují saponiny, takže se dají použít při praní. Z květů se připravuje studený salát nebo se vaří s vejci a bramborami. Juky jsou bohaté na vitamíny a minerály, např. na vápník, železo, vitamín B1 a B2 a fosfor. Vařením a máčením květů se vyrábí posilující nápoj, který uklidňuje žaludek; listy se mohou použít při léčbě zánětu tlustého střeva i při jiných onemocněních zažívacího ústrojí.
